Tahle jednorázovka je celkem mladá. Dopsala jsem ji teprve minulý týden a doufám, že se bude líbit. Prosím o jakékoli komentáře, děkuji :c)
Žánr: depresivní, romantika, tragédie
Postavy: Remus Lupin, Lahiry Soneová, madam Pomfreyová
Poznámka: od 12 let
To andělé dělají
Zrovna svítalo, když se Remus Lupin za značné pomoci madam Pomfreyové sunul k ošetřovně, kde se vyčerpaně sesunul na nemocniční lůžko a téměř okamžitě usnul. Dnešní úplňková noc pro něj byla peklem. Celé tělo měl pokryto složitou pavučinou šrámů a škrábanců, které ho nepříjemně pálily a štípaly. Nebude však trvat dlouho a už během svých proměn nebude sám. Ne, kluci už ve svých proměnách na zvířata dělají pokroky.
Už brzy…
Madam Pomfreyová mu ošetřila nejvážnější zranění a poté odešla do svého kabinetu. Remus Lupin však nebyl jediným obyvatelem ošetřovny. Ve vedlejší posteli ležela asi o rok mladší dívka a pozorně ho sledovala svýma nezvykle velkýma modrýma očima. Dlouho pozorovala jeho spící tvář. Asi po půl hodině se jen smutně usmála, otočila se k němu zády a pokusila se usnout. Podařilo se.
Když se Remus probudil, jistě už bylo kolem oběda. Všiml si drobné bledé dívenky, která ho upřeně pozorovala z vedlejší postele. Chtěl se na ni usmát, ale jakmile se pokusil pohnout ústy, obličejem mu projela ostrá bodavá bolest. To byla zase noc, pomyslel si. Pozorně si svou společnici prohlédl. Poznával ji.
"Ahoj. Ty jsi ta…" začal i přes velkou bolest, dívka ho však přerušila.
"Ta holka co si o ní všichni myslí, že je blázen. Jo, to jsem já," pronesla tichým hlasem a nespouštěla z něj oči.
"Chtěl jsem říct Lahiry Soneová, ta bývalá havraspárská střelkyně," opravil ji a znovu se pokusil o úsměv.
"A ty jsi Remus Lupin, ten nebelvírský anděl," řekla a ani na okamžik se mu nepřestala dívat do očí.
"Nebelvírský co?" Zeptal se nevěřícně a vykulil oči. Věděl, že o téhle holce se všeobecně mluví jako o bláznovi a že často nesmyslně blábolí. Teď si však nebyl jistý, jak to ta holka myslí.
"Anděl. Anděl bez křídel. Ty ale nepotřebuješ křídla k tomu, abys mohl vzlétnout."
Teď byl Remus dokonale zmatený. Co tím chce říct?
"Od čeho máš ty šrámy, Remusi?" Zeptala se s očima stále upřenýma na jeho.
"Já…spadl jsem ze schodů," plácl první věc, která ho napadla a snažil se uhnout pohledem. Něco v jejích hlubokých modrých očích mu to však nedovolilo.
"Lžeš. Od čeho máš ty šrámy na duši?" Otázala se znovu a s ledovým klidem sledovala jeho stále zmatenější výraz.
"Jak to myslíš?"
"V očích máš velký smutek. Ale andělé by přece měli být šťastní. Jsi smutný, protože ti chybí křídla?"
"Ale já nejsem anděl," odporoval Remus a najednou se před tou drobnou dívenkou s rozcuchanými černými vlasy a velkýma modrýma očima cítil tak bezbranný a malý, až se tomu musel v duchu zasmát. A přesto pořád něco nebylo v pořádku. To ty její hluboké oči, pomyslel si. Bylo v nich něco téměř nadpozemského, jako by se s nimi nedívala do tohoto světa, ale do nějakého zcela odlišného.
"Já myslím, že jsi. Anděl se smutnýma očima a se šrámy na duši. Ale nebuď smutný, prosím. Tví přátelé ti dávají křídla,"
Remus vůbec nic nechápal. Opět chtěl něco namítnout, přerušil ho však příchod madam Pomfreyové, která mu natřela rány hojivou mastí a Lahiry podala sklenici s nějakým lektvarem.
"Ona stejně přijde," řekla, když podávala prázdnou sklenici zpět madam Pomfreyové.
"Nepřijde, neboj," řekla madam Pomfreyová a opět odešla do svého kabinetu.
"Kdo má přijít? A proč jsi vůbec tady, Lahiry?" zeptal se Remus, když se za bradavickou ošetřovatelkou zavřely dveře. Už si pomalu začínal zvykat na to, že ta holka zkrátka trochu blábolí.
"Já tady čekám,"
"Na co?"
V té chvíli se opět rozlétly dveře ošetřovny a do místnosti vpadla parta vysmátých kluků.
"Zdravíčko, Moony!" pronesli sborově a usadili se kolem jeho postele.
"Přišla ti tvá křídla," usmála se Lahiry a pozorně si prohlédla všechny příchozí. Pak si lehla na načechraný polštář a během chvilky usnula.
*
Když Remus k večeru odcházel z ošetřovny, Lahiry ještě spala. Byla tak bledá, až se mu chvilkami zdálo, že se v bílém povlečení své postele ztrácí.
Přemýšlel o tom, co mu řekla. Anděl bez křídel a se šrámy na duši. Přátele ti dávají křídla. Andělé by měli být šťastní…Nepřipadal si jako anděl. I když jeho přátelé byli něco jako jeho křídla. Nevěděl, co by si bez nich počal. Asi by se cítil jako anděl bez křídel. Musel se tomu přirovnání pousmát.
O dva dny později se rozhodl, že za Lahiry zajde. Chtěl si s ní promluvit. Chtěl se dozvědět, na co nebo koho tam čeká.
Když vešel, ležela stále na stejném místě a nepřítomně hleděla před sebe.
"Ahoj," usmál se na ni, když došel k jejímu lůžku. Zvedla k němu oči a obdařilo ho krásným úsměvem.
"Věděla jsem, že přijdeš." Pronesla chraplavým hlasem.
"Jak-"
"To přece andělé dělají. Pořád máš tak smutné oči. Proč nejsi šťastný, Remusi?" Zeptala se a sledovala, jak si sedá na kraj její postele.
"Možná kvůli tomu, co jsem." Pokrčil rameny.
"A co jsi, Remusi?"
"Jsem zrůda," pronesl tichým hlasem a odvrátil pohled od těch hlubokých očí, které si ho zkoumavě prohlížely.
"Nejsi. Nemůžeš být." Remus se nevesele zasmál.
"Můžu a to dost snadno." Ušklíbl se.
"Šrámy na těle z tebe nedělají zrůdu. Krásu najdeš uvnitř. Vidíš ji? Já ano. Vidím ji v tvých smutných očích." Smutně se na něj usmála a chytla ho za ruku. Remus dlouho nic neříkal. Prohlížel si bledou dívku před sebou a přemýšlel.
"Proč jsi tady? Na co tady čekáš?" Zeptal se nakonec.
"Přece na Ni. Na Smrt." Odpověděla s ledovým klidem. Remus se zatvářil dost nechápavě.
"Ona přichází. Už ji skoro slyším."
"Proč? Co ti je?" Vyptával se dál a už byl docela vyděšený.
"Neboj se o mě, Remusi. Celý život je o strachu o život. Ale já už se o něj nebojím. Vždyť Ona není zlá. Vysvobodí mě z nemocného těla a já budu moct konečně žít."
"Vždyť budeš mrtvá," podivil se Remus jejím slovům a vzápětí se zastyděl za ta svoje. Ona se však jen usmála a uchopila jeho ruku o něco pevněji.
"Smrt není konec. Ne, je to začátek."
*
"Co jí je?" Ptal se o něco později madam Pomfreyové v jejím kabinetu.
"Vy to nevíte? Vždyť je toho plná škola." Podivila se. Remus jen zakroutil hlavou.
"Neměla bych vám to říkat, pane Lupine, ale vzhledem k tomu, že už to ví téměř všichni…tak jako tak by jste se to dozvěděl. Má leukémii v pokročilém stádiu. Proto taky musela přestat s famfrpálem. Zatím na to bohužel neexistuje žádný lék. Ona umírá." Remuse tahle informace naprosto šokovala. Věděl, že je nějak nemocná, přesto pořád věřil, že to není nic vážného.
Doufal, že Lahiry jen tak něco plácá. Teď si však čím dál víc začínal uvědomovat, že všechno co říká je alespoň z části pravdivé. Lahiry Soneová není žádný blázen, jak o ní všichni říkají. Pouze se na svět dívá zcela jinýma očima než většina ostatních lidí. Umírajícíma očima.
*
Následující dny měl hodně na pilno. Stále víc se blížily termíny zkoušek NKÚ a on se většinu svého času učil.
Byla zrovna hodina obrany proti černé magii, když do učebny vpadla madam Pomfreyová. Žádala o uvolnění Remuse Lupina na celý zbytek hodiny.
"Jde o slečnu Soneovou. Je na tom moc špatně a požádala mě, abych vás přivedla." Vysvětlila mu za dveřmi učebny. Remus na nic nečekal a rozběhl se k ošetřovně.
Lahiry ležela bez hnutí a byla téměř průsvitná.
"Věděla jsem, že přijdeš," usmála se z posledních sil, když ho spatřila.
"To andělé dělají," odvětil a sledoval, jak z ní pomalu vyprchávají poslední zbytky života.
To bylo úchvaté, vehnalo mi to slzy do očí. Krásný příběh. Skutečně smekám...:):)