close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Proč se bát zítřků...třeba nepříjdou.

1. Naše poslední naděje

9. července 2007 v 19:39 | Indil.Estel |  - To světýlko naděje slábne
První kapitola první kapitolovky, kterou zde zveřejňuji :) Prosím o komentáře, děkuji. Přeji příjemnou četbu.
Žánr: dobrodružné
Postavy: Veassë, Restalon, Nejstarší, zmínka o Brumbálovi
Poznámka: od 12 let
Anotace: V 1. kapitole se seznámíte s mnou zcela smyšleným druhem lesních lidí a jejich nezáviděníhodnou situací.
Naše poslední naděje
Skrz husté koruny stromů se paprsky dorůstajícího měsíce dostávaly jen těžko. Les byl temný a zlověstně tichý. Jeho noční obyvatelé byli na lovu.
V temném křoví se krčila mladá liška a číhala na svou kořist. Už se připravovala ke skoku, když jí něco přeběhlo přímo před nosem. Vyplašeně zakňučela a dala se na útěk. O chvíli později kolem stejného křoviska běžel podivný tvor, který pronásledoval toho prvního. Ten však nebyl ani zdaleka tak hrůzostrašný jako jeho pronásledovatel.
Na první pohled se zdálo, že jde o normální lidskou dívku, která prchá před nějakou krvežíznivou bestií. Byla mladá; tmavě hnědé vlasy stažené v dlouhém copu. Oděná byla v šedohnědé vlčí kůži, kterou měla kolem boků až po kolena a kolem ňader. Vysoké kožené boty ji chránily před pichlavým jehličím a kamínky. Přes rameno měla přehozený luk a na zádech upevněný toulec s šípy. U boku se jí houpal dlouhý meč. Na tváři měla pár krvavých šrámů, které ale ani zdaleka nepřitahovaly tolik pozornosti jako její zářivě zelené oči, které ve tmě podivně svítily, podobně jako oči kočky. A právě ty oči byly jasným znakem toho, že není člověk.
Patřila k velmi starému rodu lesních lidí, kteří si říkali drufové. Její lid však pomalu vymíral. Po celá staletí vedli kruté boje s krvelačnými lesními tvory - brixy. Brixové - velká stvoření podobná medvědu zkříženým s vlkem - se však přemnožili a začali jejich válku vyhrávat. Drufové, kdysi tak mocný národ, byli každým dnem o trochu slabší. Ale nevzdávali se.
Dívka utíkala jak nejrychleji mohla. Náhle však zakopla a tvrdě dopadla na zem. Než se stihla zvednout, brix už byl u ní. Napřáhl se a zaryl jí ostré drápy do zad. Mladá drufka vykřikla bolestí. Během vteřiny se otočila na bok, vytáhla si z pouzdra na botě dýku a vší silou ji vrazila brixovi do boku. Nečekala, až se netvor vzpamatuje, zvedla se a utíkala dál. Za zády se jí ozvalo rozzuřené zavytí. Utíkala ještě asi padesát metrů, když se ocitla na začátku malého paloučku. Zastavila se a chvíli počkala, než se brix přiblíží. Když běžel mezi posledními stromy, dívka z plna hrdla zakřičela: "Teď, Restalone!" a z koruny stromů se přímo na krvežíznivou bestii spustila těžká klec. Uvězněný brix vrážel do stěn klece, nebylo mu to však nic platné. Z větve seskočil mladý druf s delšími plavými vlasy a úlevně vydechl.
"Už jsem se o tebe začínal bát," usmál se na svou společnici, "Jsi v pořádku, Veassë?" zeptal se a pohlédl na její zkrvavená záda.
"To nic není. Radši ho pojďme dorazit, než nám tu klec úplně rozbije," ujistila ho Veassë, sundala si z ramene luk, vytáhla šíp napuštěný jedem a zamířila na rozzuřeného brixe v kleci. Restalon učinil totéž a společně vystřelili. Brix se ještě chvíli zmítal ve smrtelné křeči, pak se ale zhroutil a zůstal nehybně ležet.
Veassë přistoupila k jeho mrtvému tělu, vytáhla mu ze slabin svou dýku a uschovala si ji do pouzdra na botě.
"V hlavním táboře se koná nějaká porada. Měli bychom tam být," oznámil Restalon, když spolu s Veassë opět upevňovali klec do koruny stromu.
"Kdy?"
"Za svítání," odpověděl a seskočil ze stromu.
"To je za chvíli," odtušila Veassë a dopadla hned vedle něj. Ještě s vypětím všech sil odtáhli mrtvého brixe do nejbližšího křoví a vydali se na cestu. Přešli palouček a pokračovali dál lesem ještě asi patnáct minut.
Hlavní tábor se nacházel vysoko v korunách stromů. Mezi stromy byly nataženy dřevěné můstky, které navzájem propojovaly malé sruby, postavené taktéž vysoko ve větvích. Když Restalon s Veassë dorazili, většina důležitých drufů už tam byla. Byli shromážděni v největším srubu, kde seděli na měkkých kožešinách. Oči všem svítily jako malé lucerničky. Vešli dovnitř, pozdravili a sundali si luky z ramen. Poté se posadili mezi ostatní.
Všichni drufové byli oděni do kožešin a kůží, podobně jako Veassë. Nenosili žádné šperky až na drobné kůstky, zuby a drápy svých kořistí z prvních lovů, které měli na koženém provázku uvázané kolem krku. Tuto ozdobu nosili všichni drufští válečníci na důkaz toho, že jsou již schopni boje a zabíjení brixů.
V čele shromáždění seděl Nejstarší druf. Vlasy měl už úplně bílé a obličej pokrytý vráskami. I přes svůj věk však seděl vzpřímeně a důstojně a moudré šedé oči svítily v nastávajícím jitru mocným světlem. Počkal až se všichni usadí a pak promluvil tichým, avšak pevným hlasem tak, aby ho slyšeli všichni přítomní.
"Vítejte, mí druhové. Jistě nikomu z vás nemusím říkat, v jaké jsme situaci. Brixové se přemnožili a nám docházejí síly. Je nás čím dál tím méně a už na ně nestačíme. Náš národ vymírá a už jen málo z nás věří v naše vítězství v této válce." Po těchto slovech to v místnosti zašumělo.
"Světýlko naděje však ještě nezhaslo," zvýšil Nejstarší hlas, aby své druhy umlčel, "Dnes v noci nalezla skupinka Špionů dávno zapomenuté kroniky našich předků v jedné jeskyni na území brixů. Všechny jsem je přečetl a dozvěděl jsem se něco velmi zajímavého," Na chvíli se odmlčel a přelétl po všech přítomných pohledem.
"Zjistil jsem, že naši předkové byli nejen vynikající bojovníci, ale také mocní mágové." Mezi drufy to udiveně zašumělo.
"Mágové? Ale jak to, že už mezi námi žádní nejsou?" Otázal se nějaký starší druf s bodavě žlutýma očima.
"A jak nám to pomůže v boji proti brixům?" Vykřikl někdo jiný.
"Můj předchůdce, vznešený Eruelco, psal, že náš lid kdysi vlastnil nějaký zázračný kámen, který dokázal uzdravovat i ta nejsmrtelnější zranění a nemoci, dodával nám sílu, zaručoval dlouhověkost a dokonce se dal použít i jako zbraň proti nepřátelům." Pokračoval Nejstarší a rozhlížel se po udivených tvářích svých druhů.
"A kde je ten kámen teď?" Zeptal se Restalon a ze všech stran se ozvalo souhlasné zamručení.
"Jo, kde je?" Ptali se všichni.
"Moc toho vzácného kamene však po čase začala slábnout a sní samozřejmě i jeho schopnosti a jeho magie náš lid pozvolna opouštěla, až z nás vyprchala úplně. Magie nás opustila a zůstali nám jen zbraně." Vysvětloval Nejstarší klidně.
"To ale ještě neodpovídá na otázku, kde je ten kámen teď," namítl kdosi.
"Nikdo samozřejmě nevěděl, co se s kamenem děje a tak se Eruelco rozhodl, že navštíví svého starého přítele Albuse Brumbála - velmi mocného a moudrého kouzelníka - a pokusí se spolu s ním zjistit, co se děje. Bohužel Eruelco byl už tehdy velmi starý a nemocný a bez kamene brzy zemřel. V posledním zápise píše, že kámen je stále u Brumbála v Bradavicích, což je škola čar a kouzel, kde Albus učí a snaží se přijít na to, co se s kamenem děje." Dopověděl Nejstarší a rozhlédl se kolem.
"Stále nechápu, jak nám to má pomoct," postěžoval si druf se žlutýma očima.
"Zato já jo. Vy myslíte, že za ty roky už Brumbál přišel na to, co se s kamenem stalo a spravil ho. A když ho přineseme zpět, pomůže nám brixy zlikvidovat." Prohlásil Restalon a vítězoslavně se ušklíbl.
"Přesně tak," přitakal Nejstarší.
"Takže chcete někoho z nás poslat do Bradavic pro kámen," odtušila Veassë.
"Správně," přikývl Nejstarší a usmál se.
"To je bláznovství! Ani nevíme, kde ty Bradavice jsou a jestli je ten Brumbál ještě vůbec naživu," namítl žlutooký a obdařil Nejstaršího nesouhlasným pohledem.
"V kronice je nakreslená podrobná mapa. Nevíme sice, zda je Brumbál naživu, ale měli bychom to alespoň zkusit." Namítl Nejstarší.
"Nemůžeme postrádat další bojovníky, už tak je nás dost málo!" Vykřikl shrbený druf, sedící vedle žlutookého.
"Když nic neuděláme, tak nám žádní nezbudou!" Obořil se na něj Restalon.
"Chceš snad jít do Bradavic ty sám?" Zeptal se shrbený s úšklebkem.
"To ne, jen říkám, že bychom to měli zkusit," ohradil se.
"Ale kdo?" Zeptala se postarší drufka s uhlově černými vlasy.
"A to je ta nejzávažnější otázka," promluvil Nejstarší, "Kdo? Je jasné, že Strážci to být nemohou. Ty potřebujeme ze všeho nejvíce na hranicích našeho území. Zbývají Špioni, Stopaři a Lovci. Špiony postrádat nemůžeme, to je, doufám, všem jasné a Lovce také ne. Stopaři však nemají požadovaný výcvik a vzhledem k tomu, že cesta vede na jih, tedy přes území brixů, je pravděpodobné, že by to nepřežili. Jsme tedy zpět u Lovců.
Myslím, že by bylo nejlepší vyslat jen jednoho drufa - bude nenápadný a rychlý. Je zde nějaký dobrovolník?" Otázal se do hrobového ticha a přelétl očima po všech přítomných.
"Jak daleko jsou odsud ty Bradavice?" Chtěl vědět nějaký mladý bojovník.
"Asi týden cesty," odpověděl Nejstarší.
Chvíli bylo naprosté ticho. Všichni se snažili urovnat si nové informace a přemýšleli o nové misi.
"Já půjdu," ozval se náhle Restalon. Všechny pohledy se stočily k němu.
"Na to zapomeň! Jsi nejlepší Lovec jakého máme. Rozhodně nikam nepůjdeš!" Zvolal žlutooký druf nesmlouvavým tónem.
"Faileon má pravdu. Tebe rozhodně postrádat nemůžeme," přikývl Nejstarší, "Co třeba tvá přítelkyně?" podíval se na Veassë a vlídně se usmál.
"Jsi výtečná Lovkyně a já myslím, že bys pro tento úkol byla ideální," pokračoval. Veassë se na něj zaskočeně zadívala a chvíli vůbec nebyla schopná slova.
"Byla by to pro mě velká čest, pane," řekla nakonec. Restalon po ní vrhl zděšený pohled.
"Výborně! Takže pokud nikdo nic nenamítá, Lovkyně Veassë se vydá co nejdříve na cestu," prohlásil Nejstarší.
*
"Zbláznila ses?! Vždyť jsi zraněná! Co když se ti to nepovede?" Rozčiloval se Restalon zatímco s Veassë kráčel po dřevěném můstku ke srubu hlavní drufské ošetřovatelky.
"Je to jenom škrábnutí. Navíc nevidím důvod, proč by se mi to nemělo povést. Stačí, když se nepozorovaně dostanu přes území brixů." Odpověděla drufka klidně.
"Brixové nejsou naši jediní nepřátelé," namítl a zatarasil jí cestu svým tělem.
"Nejsem malá holka, Restalone! A jestli sis toho ještě nevšiml, umím se o sebe postarat sama. Jsem totiž Lovkyně a to znamená, že jsem prošla jistým výcvikem," řekla už trochu naštvaně a zatahala za koženou šňůrku na krku, na které se houpalo pár nemalých brixých zubů a drápů. Pak ho odstrčila z cesty a pokračovala dál.
"Nepochybuji o tvých loveckých schopnostech, ale-"
"Ale co?! Ty jsi prostě jen naštvaný, protože tím nepověřili tebe," přerušila ho ostře.
"Já jen nechci, aby se ti něco stalo," ohradil se.
"Nemusíš se o mě bát," odsekla a zmizela za koženým závěsem ošetřovny.
*
"Když půjde všechno hladce, měla by ses přes území brixů dostat během dvou dnů," vysvětloval Nejstarší Veassë a jezdil při tom vrásčitým, stařeckým prstem po mapě. Slunce už bylo vysoko na obloze, jemný podzimní větřík si pohrával s listy stromů, které se pod jeho náporem ohýbaly a šuměly. V hlavním táboře byl celkem klid. Většina drufů byla na lovu; v táboře zůstali jen ranění a nějaké děti, ale těch bylo jen velmi málo. Veassë, vybavena léčivými mastmi, bylinkami a šípy napuštěnými jedem, se s Nejstarším radila ohledně cesty do Bradavic. Seděli v hlavním srubu nad mapou a domlouvali poslední detaily.
"Pak se musíš dostat k Jižní řece, kterou překročíš a stočíš své kroky k jihozápadu. Až se dostaneš k Brumbálovi, mluv jménem všech našich lidí a ptej se po Kameni. To je vše, co bych ti k tomu měl říct. Budeme čekat tvůj návrat do tří týdnů. Hodně štěstí,"
"Nezklamu vás," prohlásila Veassë sebevědomě a postavila se.
"Osud našeho lidu leží v tvých rukou, děvče. Nepomůže-li nám Brumbál, nevím, kdo jiný by pomohl. On je naše poslední naděje. Zklameš-li ty, jsme ztraceni. Až se dostaneš do Bradavic, dej nám nějakým způsobem vědět, že žiješ," Řekl Nejstarší a náhle vypadal velmi ustaraně. Vrásky na jeho obličeji se o něco prohloubily a jeho neustále klidná tvář náhle vypadala znepokojeně.
"Ano, pane," přikývla mladá drufka a zavěsila si přes rameno luk a meč, který odložila, aby se jí sedělo pohodlněji, zastrčila do pochvy. Nejstarší jí pohlédl do očí a mile se usmál.
"Jdi, mé dítě. Věřím, že ty to zvládneš."
"Do tří týdnů jsem zpět i s Kamenem," usmála se Veassë a odhodlaně vykročila ze srubu. Když procházela táborem, drufové vycházeli ze svých srubů a s přáním hodně štěstí se za ní dívali, dokud jim zcela nezmizela z dohledu.
A tak se Lovkyně Veassë vydala na cestu do Bradavic, kde, jak všichni doufali, přebýval kouzelník, na kterém záviselo přežití jejich druhu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama